Cara Cora

Cora je z útulku v Komárne. Na Vianoce 2007 bola priviazaná s jej 6 šteniatkami pred bránou útulku. Cora, rotvajlerka, šteniatka bastardíky. Niekto stratil o ňu a jej potomstvo zaujem. Pritom... kto nedával pozor, predsa jej majiteľ, no nie?

Replica Watches

Šteniatka sa umiestnili, Cora sa popravila. Zaujemci by aj boli, ale vedúca útulku tušila, čo mali za ľubom. Nechala Coru sterilizovať a zrazu záujemcov nebolo.

Trvalo dlhé mesiace, kým sa našli opäť vážni záujemci. Totiž, záujemkyňa z Moravy. Maily a telefonáty nasledovali, vedúca útulku vyzvedala ako Sherlock Holmes, nakoniec zaviezla Coru osobne do nového domova, aby sa presvedčila, že je všetko ako má byť.

A dnes, po polroku, sme dostali detailné informácie a jej novom živote. Cora dostala nové meno, CARA (Drahoušek...)

První dva týdny jsme hlavně s Carou cvičili chůzi na vodítku a nebání se dopravního a lidského ruchu ve městě. Střídali jsme dny s obyčejnou procházkou podél řeky s dny s procházkou do města a např. nákupního centra, nebo předvánočního centra města. Doma měla Cara problém s teplotní aklimatizací, i přesto že se domácí v zimě s teplem nepředá. Možná právě proto, ve spojitosti se stresem ze změny prostředí, nám škaredě onemocněla, nachladla. To jsme ale během dalšího týdne zvládli vyléčit. Další týden už si na nás Cara zvykla natolik, že jsme mohli na klidných místech chodit s dlouhým vodítkem, které za sebou vláčela po zemi, to aby byla ve chvíli potřeby k odchycení, když se lekne a pádí bez rozmyslu. Začala se učit první povely jako ke mně, volno a kde máš Bališáka. Páníček si během těchto prvních týdnů vybojoval místo u nás doma. První Cařina reakce na něj nebyla nejlepší, vrčela a štěkala, ale po třetí či čtvrté jeho návštěvě zjistila, že on to s rotvičkami umí, přece jen má dvě doma, a drbání od něj na bříšku je prostě to pravé.

Na Silvestra jsme jeli s bandou kamarádů na hory do Kralic. Obsadili jsme celý jeden penzion, a tak se tam Bali, náš prvorozený, choval se samozřejmostí sobě vlastní, procházel mezi lidmi, s každým, kdo chtěl, se pomazlil a Cara, která mu dělala stále ocásek, se od něj učila okoukáváním. Přes den jsme chodili lyžovat, vždy jsme se s přítelem střídali, jeden hlídal psíky někde na vycházce poblíž střediska a druhý lyžoval. Carita lítala a okousávala Balimu zadní nohy a vytvářeli smyčkovité obrazce v čerstvém sněhu. Též jsme se zatoulaly k ohradě s krávami. Cara na ně hleděla jak na stvoření z jiného světa a neodpustila si na ně několikrát štěknout. Nejobávanější večer roku jsme zvládli v naprostém pořádku. Pejsky jsme si vzali na vodítko, šli do prázdné společenské místnosti, všichni ostatní vyběhli ven koukat na ohňostroj a také něco „prásknout“. Lehce jsme zesílili televizi, přes tu nebylo rány nijak zvlášť slyšet, oba psíci v celku pokojně seděli a koukali kolem sebe.

Po návratu z hor jsem usoudila, že je Cara na mě již natolik zvyklá, aby zvládla být vykoupána. No takovou drzost, co jsem si dovolila, mi Cara další dva dny rozhodně nezapomněla. Koukala na mě jako „ty mi můžeš“, ale je to velice nenažrané zvířátko, tak jsme to přes žaludek zas srovnali. Jeden den ji na zasněženém plechovém mostě podklouzla nožka a ta se zasekla mezi pláty plechu. Cara začala lehce panikařit a já už před očima viděla, jak si při zmateném pokusu o vysvobození se nohu zlomí. Jaké bylo však mé překvapení, když Cara okamžitě zareagovala na má slova „Cara klid“, uklidnila se, sedla si a nechala se bez jakéhokoli stresu vysvobodit mou rukou. Od té doby se její projevy důvěry ve mě projevovali čím dál častěji a také její radostnost z jakékoli společné aktivity či vítání doma se stupňovalo. Byli jsme na několika výletech s pejsky typu bull, to se vždy Cara vyřádila s nějakým jiným pejskem než je Bali.

S pejsky má hlavně přátelské vztahy, většinu po očuchání hned vyzívá ke hře. Jen některých se bojí, většinou psů co jsou o dost větší než ona, nebo těch co se nechovají korektně a hned by na ni naskakovali. V těchto případech se ji snažím naučit, aby se přišla schovat ke mně a já otravu zpacifikuji. Pomalu už jí to začíná jít.
Také jsme v čas a v pořádku zvládli očkování a do ordinace našeho pana veterináře se už většinou těšíme. Pan veterinář je totiž velmi milý, který pejskům rád dá nějaký ten pamlsek, aby se tam cítili dobře. Nechala jsem Caře udělat rentgeny na displazii s výsledkem 0/0 na loktech a 2/3 na kyčlích, při této příležitosti nám pan veterinář udělal i sono srdíčka a plic, které jsou naprosto v pořádku. Kvůli displazii jsme se tedy zaměřili na vybudování dobré fyzické kondice a pevného nasvalení, aby jimi byly klouby pevně drženy, a tak se projevovala co nejméně. To se nám také daří, Cara již přibrala 2 kg, váží tedy 30 kg a veterinář říká, jak se krásně zpravila. Zpevnili se jí totiž už i záda a má je teď rovná a vypadá, jako by vyrostla do výšky. Každý, kdo ji delší dobu neviděl, se mě teď ptá jestli nevyrostla.
        

Už jsme byli i poprvé u vody, chtěla bych ji naučit plavat. No zatím jsme zjistili, ze se vody zas tak moc nebojí a klidně do ní vleze, potopí i hlavu. Těším se, jak se bude více a více ve vodě osmělovat, a jak to vše zvládneme. Swiss Replica Watches Většina rotvíčků, co se naučí plavat, vodu poté naprosto zbožňují a zvlášť pro psy s DKK je to jeden z nejlepších druhů pohybu. V létě je to zároveň nejlepší způsob zchlazení psa, což se mi zdá, že už Cara pochopila.  

Samozřejmě jezdíme všichni pomáhat do útulku Blansko, kde jsem pomáhala již před tím, něž k nám Cara přibyla. Vždy se tam těší, hraje si s různými pejsky a to ji baví nejvíc. Mají tam volné pole působnosti ve výběhu. Dokonce se účastnila dne otevřených dveří útulku a jedné exkurze turistického kroužku v útulku. Děti se k ní chovaly moc pěkně, a tak i ona byla spokojená a ráda se přejídala piškotů a jiných pamlsků, co jim rozdávaly.

Z povelů už umíme sedni, lehni, dej pac, volno, stůj a učíme chůzi u nohy. Zkoušíme i běžné překážky, co jsou na cvičáku. Z těch nám velmi dobře jde lávka, áčko a pevný tunel, na druhou stranu skákací překážky se jí vůbec nechce překonávat.

Začátky s Carou byly vcelku těžké, Cara se bála každého mého pohybu, stále měla pocit, že ji pronásleduji, když jsem kolem ní procházela. Pokaždé se utíkala někam schovat, když jsem šla například do kuchyně. Stejně tak měla veliký strach z nasazování obojku a postroje, proto jsem jí první týden postroj vůbec nesundávala a nacvičovali jsme pouze nasazování obojku. Pokaždé před vycházkou nasadit a po ní sundat. Díky tomu teď vždy, když sundám obojek z háčku, přiběhne okamžitě ke mě, aby si ho nechala nasadit a mohla na procházku. Po týdnu jsem zjistila, že ji postroj začal dělat ošklivou odřeninu, tak jsme museli začít sundávat i postroj. Naštěstí už byla vcelku navyklá na nasazování obojku, tak rychle zjistila, že postroj je téměř totéž.

Nebyla zprvu schopna akceptovat klid, který u nás doma vládne mezi vycházkami. Většinou po chvilce ležení zase vstala a začala kňučet, klid byl pro ni znervózňující. Dost často trávila čas popocházením po bytě. Občas ji napadlo prohnat kocoura. Dokonce ho vyškolila, že JÍ tedy z misky žrát nebude. To se Balimu nikdy nepovedlo, protože po něm není schopný cvaknout, pouze vrčí a cení zuby, ale přitom mu kocour žere z misky. Z nervozity ji taky občas napadlo něco ničit, třeba okousávat krabice a jejím velkým „úlovkem“ byla např: má bunda nebo kalhoty. Ale i toto už ustupuje spolu s ustupující nervozitou z klidu. Na zahradě má tendenci pokoušet se komunikovat s možnými psi v bloku.

Chůze na vodítku se nám učila dobře, protože chtěla jít ven a Bali ji táhl v před tím, že šel vždy napřed. Po klidných ulicích a na travnatých prostorech podél řeky se brzy cítila bezpečně, horší to bylo na rušných ulicích a v centru města, kde díky vánočním trhům byl veliký ruch. To nám však pomohlo v rychlé socializaci a zvyknutí si na ruch aut. Pozorováním Baliho zjišťovala, že on se toho nebojí, a tak se snažila nebát se také. Na většinu znepokojujících podnětů reagovala zalehnutím, nyní ji už rozhodí pouze velmi blízko projíždějící autobus či nákladní auto, na což zareaguje maximálně zastavením se, či odstoupením od silnice.

Procházky nám trvali z pravidla o dost déle, protože Cara si potřebovala očuchat vše nové. A tak nám první týden a půl trvala naše běžná dvouhodinová procházka hodiny tři. Vždy se z nich vracela naprosto spokojená a unavená. Velmi mě překvapila hned třetí den, když začala táhnout k domovu od chvíle, kdy poznala známé místo a nepřestala, dokud jsme nebyli doma. Její fyzička se pomalu zlepšuje, nyní už ujde i 18 km ostřejší chůze, nebo 25 km dlouhý výlet.
Jednoduše shrnuto strach z podnětů, kterých se bála proto, že je neznala, jsme zvládli odbourat na minimální hranici velmi rychle. Oproti tomu jsou situace, kterých se bojí právě proto, co zažila. Je velmi obtížné ji přesvědčit, že jakákoli manipulace není prováděna jen s úmyslem ublížit jí. Také se bojí procházet dveřmi, které někdo drží. Překousává vodítko, na kterém je uvázána, například na cvičáku při cvičení s Balim. Při této příležitosti se nám osvědčilo použít odkládačku, do které chodí dobrovolně. Nebo mi též jedno překousala v restauraci, ve které jsme byli na obědě po výletě s více pejsky. Toto vodítko jsem držela v ruce a Cara ležela hned vedle mě a nemela tendenci nikam odcházet, přesto ji to vodítko natolik vadilo, že ho překousala.

Vždy mi udělalo velikou radost, když Cara našla nový způsob, jak vyjádřit svou radost. Po prvních dvou týdnech doma to začalo nesmělým zavrtěním ocásku, to jsem se mohla zbřídit radostí. Postupem času se začalo vrtění projevovat častěji a dlouhodoběji. Teď, když má velikou radost, je schopná mi vyskočit téměř k hlavě, či se začne celá při chůzi vrtět nebo se o mě opře předními tlapami a nechá si škrabkat bříško či zádíčka. Když si dřepnu nebo sednu na zem, přijde ke mně a začne se hlavou tlačit mi do klína, až jí leží na zemi a nad ní se do výšky tyčí její zadek, pak se kotrmelcem překulí a leží na zádech, vrtí se, usmívá a lehce chrochtá.

Je to mé mazlivé klidné sluníčko, které se umí krásně rozdovádět, například když dojdu domů, nebo když ráno vstáváme. Začne se celá vrtět, vyskakovat na mě a Baliho, okousávat nás a dokonce už se občas odváží skočit půlkou těla do postele a mazlit se tam. Naučila se velmi rychle jezdit autem a všemi ostatními dopravními prostředky, i když ze začátku měla problémy se zvracením v autě, nyní ji již vůbec netrápí. Nošení náhubku zvládla též velmi rychle, na začátku ji stačilo jen párkrát napomenout a přestala s pokusy si jej sundávat.

Ještě jednou díky za naši krásku s hlavou v oblacích.

(Y. Neumannová, máj 2008)